Když Vánoce vstoupí do našeho obýváku (a spolu s nimi i skutečný život)… aneb „Jak si zachovat klid, špetku humoru a duševní zdraví během svátků z pohledu psycholožky a mámy čtyřletého chlapečka.“

Hmm, dokonalé Vánoce? Možná jen ty, které jsou tak trochu nedokonalé!
Jako psycholožka vím, že tlak na perfektní svátky je jedním z největších spouštěčů stresu. Jako máma ale vím, že děti vůbec netuší, co „dokonalé“ znamená – a upřímně, je jim to úplně jedno. Pro ně jsou Vánoce chvíle, kdy mohou hníst těsto až po lokty (a mouka po celé podlaze se jaksi ignoruje… :D), když se stromeček naklání, protože si někdo (jmenovat nebudeme) pověsil na spodní větvičku najednou pět ozdob. A právě v těchto momentech vzniká to nejdůležitější – kouzlo Vánoc: přítomnost, společný čas, smích a takové to možná trochu „klišovité“ zpomalení.

Protože děti si za pár let nebudou pamatovat, jestli bylo doma všechno vyžehlené, srovnané v policích, jestli byla každá police bez prachu nebo jestli jsme letos napekli alespoň deset druhů cukroví. Budou si pamatovat, že se máma smála, když jsme zdobili perníčky tak, že po dokončení z nich na talíři zůstala jen polovina. A že to celé bylo vlastně „super“.

Mějme na paměti, že vnitřní klid se nedá koupit v obchodě.
My ženy – mámy – se snažíme stihnout všechno: dárky, úklid, cukroví, práci… A někde mezi tím ztratíme to podstatné – klid. Ne ten tichý, meditační (ten je s dětmi tak trochu sci-fi), ale ten vnitřní, kdy víme, že děláme dost. Často říkám rodičům i sobě: „Nemusíš stihnout všechno. Stačí, když stihneš být.“ Být s dětmi, se sebou, v přítomnosti. I když je v ní trochu chaosu, nepořádku a mouky rozsypané po koberci. Vánoce jsou přece o spojení, ne o výkonu. A klid se dá najít i mezi dvěma plechy perníčků – pokud si to samy dovolíme.

A co dárky?

Děti je milují – to víme všichni. Ale to, co si z Vánoc odnášejí nejvíc, nejsou věci, ale pocity. Pocit, že jsou přijímané. Že jejich radost není „moc hlučná“. Pocit, že i když něco rozbijí, naše láska se tím nezmenší. A právě proto je tím největším dárkem, jaký jim můžeme dát, náš čas, pozornost a klidná přítomnost.

Takže abych to shrnula – v prosinci se psychologie setkává s realitou v té nejčistší podobě. Všechny ty teorie o „mindful“ přístupu (kurz opravdu doporučuji!) dostanou praktickou zkoušku ve chvíli, kdy vám dítě ještě před štědrovečerní večeří oznámí, že chce rozbalit všechny dárky hned teď, nebo že je na perníčcích málo polevy. A přesto – právě v těchto momentech se skrývá šance. Učit děti (a zároveň i sebe), že Vánoce jsou o prožívání, ne o dokonalosti. Že radost se dá najít v malých věcech – ve společném pečení, v dětském smíchu, v objetí, i když nestíháme. A že i když to někdy připomíná spíš vánoční maraton než klidné svátky, pořád je to náš příběh – s naším humorem, láskou a drobnými „katastrofami“.

Takže pokud máte pocit, že jste unavení, že nic není tak, jak jste plánovali – je to úplně v pořádku. Vánoce nejsou test dokonalosti, ale pozvánka ke zpomalení. Možná se stromeček opravdu naklání, možná jste zapomněli koupit kapra nebo zabalit ten poslední dárek… ale pokud je u vás doma smích, dětské „mami, koukej, sněží!“, nebo jen chvilka ticha s horkým čajem či punčem – tak to je ten skutečný vánoční zázrak.

Mgr. Mária Spodniak Červenáková, psycholožka, máma čtyřletého chlapečka a žena, která už ví, že dokonalé Vánoce jsou ty, při kterých se dá stíhat dýchat i smát zároveň.